Jdi na obsah Jdi na menu

Boj o duši - kázání na kněžské pouti v Kostelním Vydří

15. 7. 2017

      Minulý týden se v Parlamentních listech vyjádřil pan doktor Radim Uzel na adresu církve slovy: „V dojemné shodě si tu podávají ruce komunismus a katolicismus. Mají velmi podobné způsoby argumentace, dokonce téměř totožné rituály. Ať je to členská schůze nebo mše svatá, třídní prověrky nebo zpověď, pionýrský slib nebo první svaté přijímání, komunistická justice nebo katolická inkvizice, svádí se tu boj o duši člověka.“ V tom je hluboká pravda i obrovská lež. O boj tu skutečně jde. Mnozí bratři v kněžské službě zažívají občas dilema, pokřtít nebo ne, přijmout do přípravy na první svaté přijímání, nebo ne, připustit rozjíveného pubertálního nešťastníka k biřmování, nebo ne. Jde o to, najít cestu po ostří nože. Tato cesta ale nikam nevede, pokud je bez lásky a empatie. Já si myslím, že s nástupem papeže Františka, skončilo období předvařených receptů. Pro mne osobně do této situace znějí silně slova českého filozofa a kněze Jana Urbana: „Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo, nikoli věcí vítězství.“

     V našem křesťanském životě nejde o vítězství, ale o to, co říká Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Aby to v platilo, tak kromě víry a lásky musíme pečovat také o naši touhu, což je veličina silně dynamická. V dnešním prvním čtení prorok Eliáš posílá svého služebníka, aby sedmkráte čuměl na moře. Toto opakování má podnítit jeho touhu, ale funguje to pouze v situaci, kdy víme, po čem máme toužit. Francouzský letec a spisovatel Exupery napsal: „Chceš-li postavit loď, nesmíš poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve musíš ve svých mužích vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře.“ Možná právě tato schopnost nám chybí a proto nás sužuje stereotyp. Naší víře často chybí naděje, dynamika a touha. Podle mého soudu je tomu ze tří důvodů.

    Možná věříme v Ježíše, který ale není naším životem. Nežijeme pro něj, ale více méně pro sebe. V konečném důsledku pak po setkání s ním ani moc netoužíme. Jako bychom mu spolu se starověkým Archimédem říkali: „Neruš mé kruhy“. Možná nám také příliš neříká skutečnost, že Ježíš zemřel i za naše osobní hříchy (a že jich není málo). A tak ani nevíme, za co bychom mu měli poděkovat. K setkání s ním nám chybí motiv vděčnosti. Pak těžko může v našem srdci Duch volat „Abba Otče“, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. Duch se sice chudák snaží, ale naše mimické svalstvo vypovědělo službu z důvodu syndromu nevděku. Možná jsme také zapomněli na mariánský (mateřský) bod naší duše. V Evangeliu jsme svědky události zasvěcení lidstva Matce Boží. Lidstvo zde reprezentuje apoštol Jan a zasvěcení koná sám Ježíš. Nejde o lidovou slavnost spojenou s přehlídkou sošek Panny Marie za zvuku kanálu TV šlágr. Umírající velekněz píše v bolestech testament, který se nám často nechce moc číst. Důsledek, mateřský a mariánský bod naší víry postupně mizí.

   Jak z kaše ven? Podívejme se na poslední větu dnešního Evangelia: „A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“ Vzít k sobě Pannu Marii jako Matku, znamená přijmout mateřské srdce, které neustále dává svým dětem šanci a je plné touhy. Mateřství má totiž velice polidšťující efekt. Všechno se redukuje na to nejzákladnější - na lásku.