Jdi na obsah Jdi na menu

Otazníky, pochybnosti a víra

4. 3. 2018

Otazníky, pochybnosti a víra

Italský teolog Ermes Ronchi uvádí, že čtyři evangelia obsahují 37 podobenství a více než 220 otázek. Z toho můžeme soudit, že Ježíš nás spíše než pouhými tvrzeními vychovává otázkami. Dále Ronchi připomíná, že tvar otazníku má podobu rybářského háčku, který vhazuje evangelium do našeho nitra, aby nás zachytilo a přitáhlo k sobě.[1] A tak je zřejmé, že otázky, které si při prožívání víry pokládáme, jsou na místě. Na druhou stranu nás však mohou až příliš znejistit a zavést víru do „kalných vod“ pochybností. Otázkou je, jak se pak v těchto vodách orientovat.

Co je to víra?

Naše víra vychází mimo jiné z jednoduché premisy, že Bůh je přítomen v životě každého z nás. Podle katechismu pro mladé YOUCAT je víra věděním a důvěrou. V našem životě se totiž vyvíjí jak rovina poznání, tak rovina osobního vztahu. S prožitky naší víry to může být obdobné, jako kdysi zpívali Voskovec a Werich v písni Život je jen náhoda: „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ Proto není od věci uvědomit si to, co vnímal německý teolog Romano Guardini, když řekl, že „víra znamená být schopen snášet své pochybnosti.“[2] Papež František k tomu dodává: „V hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždy zůstává zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku.“[3] My křesťané jsme těmi, kteří nejen věří, ale také „ve víře přemýšlejí a věří v přemýšlení“, jak říkal svatý Augustin.

Co je to pochybnost?

Je třeba předem uvést, že pochybnost není pouze intelektuální, filozofickou či teologickou otázkou. Souvisí totiž nejen s naším rozumem, ale také s naší osobní zkušeností a prožitkem. Anglické slovo pro pochybnost doubt pochází z latinského dubitare, jehož základem je slovo dva, tedy dvojznačnost. Čínský obraz pochybnosti mluví o muži, který má nohy na dvou člunech, což je poloha velice vratká a nejistá. Pochybnost vrhá člověka do vzduchoprázdna. Na druhou stranu pochybnost není jasným protikladem víry, je to spíše stav mysli mezi vírou a nevírou. Přirovnat bychom jej mohli k nemoci: pacient není zcela zdráv, ale zároveň ještě není nebožtíkem. Domnívám se, že podle biblické interpretace je pochybnost stádiem člověka, který touží dojít k cíli, ale zatím je v půli cesty.

Druhy pochybností a co s nimi?

Pochybnosti mohou ohrozit a „rozředit“ naši víru, zvláště když je nebudeme řešit. Na druhou stranu se z nich dá vytěžit i mnoho dobrého. Díky nim můžeme o své víře více přemýšlet, mluvit o ní s druhými, a také „zajet na hlubinu“. Následující klasifikace pochybností vycházejí z knihy Oswalda Giunnesse, který hovoří o možných sedmi důvodech k pochybnostem u věřícího člověka.[4]

Pochybnost z nevděku. Když hledající člověk uvěří, stane se vděčnou bytostí. Bohužel to, co Bůh pro nás udělal, postupně v obraze života vybledne, a my se zaměřujeme na to, o čem si myslíme, že to jsme schopni dělat sami. Právě v tomto okamžiku může nastoupit pochybnost, aniž by člověk nutně procházel velkou krizí. Stačí jen malé nepohodlí, nějaká nepříjemná povinnost nebo lákavá příležitost. Právě takový postup si vybral had, když pokoušel naši pramáti Evu. V okamžiku, kdy se slovo „děkuji“ stane nadbytečným, zrodí se pochybnost. Zvykáme si na věci pohodlné, a to nás vede k samolibosti, která bere vše jako samozřejmost. V americkém televizním seriálu se Bart Simpson modlí před jídlem: „Drahý Bože, všechno si to platíme, takže ti za nic neděkujeme. Amen.“ Lékem na tento stav je to, že si v pravidelném chodu života vytvoříme čas na vzpomínání a na vděčnost, a to jak vůči lidem, tak i vůči Bohu.

Nesprávný pohled na Boha. Je známo, že obrazy v naší mysli silně ovlivňují naše vztahy, dokonce je mohou do určité míry určovat. Druhá kategorie pochybností spočívá v tom, že si z nějakého důvodu vytvoříme ve své hlavě špatnou představu o Bohu. Tento obraz se pak postaví mezi naši důvěru v Boha a Boha samotného. Ztrácíme pak schopnost Bohu důvěřovat, a výsledkem toho je pochybnost. Věřit v Boha znamená nechat ho, aby byl opravdu Bohem. Když věříme, dovolujeme Bohu, aby byl v našich životech tím, čím již sám o sobě je.

Pochybnost kvůli slabým znalostem. Pro řadu křesťanů se svět víry může nacházet ve velmi nepříjemné poloze, a to mezi totální nevědomostí na straně jedné a porozuměním na straně druhé. Na okraji církve se tak ocitají ti, kdo nevěří a nevědí, proč tomu tak je. V církvi pak jsou zase někteří, kteří naopak věří, ale rovněž nevědí proč. Obě tyto skupiny se cítí ohroženy, pokud je jejich postavení nějakým způsobem zkoušeno. Řešení je jednoduché: zkoumat základy osobní víry, abychom věděli, čemu věříme a proč.

Pochybnost z nedostatku vydanosti. Hledající člověk se stává věřícím, když se rozhodne a vydá se důsledkům tohoto rozhodnutí. To není jen otázkou víry v Boha, ale i povolání k manželství, k duchovnímu stavu atd. Dobrá zpráva křesťanského evangelia je svobodným „kontraktem“, který nám nabízí Bůh. K tomu, aby smlouva byla platná, je třeba našeho podpisu. Bez něj je to jen „kus papíru“. Podobně je tomu v případě víry. Bez dostatečné vydanosti se nám dříve nebo později začne zdát, že naše víra nás stojí víc, než jsme si ujednali.

Pochybnost z nedostatku růstu. Jestliže víra není praktikována, nedá se určit, jestli je živá. To neplatí jen pro vnějšího pozorovatele, ale i pro křesťana samotného. Když nemá známky živosti své víry, musí očekávat, že na dveře jeho srdce začne klepat pochybnost. Známý popis takové eroze víry nalezneme v autobiografii Charlese Darwina: „Postupně jsem došel k tomu, že jsem přestal věřit křesťanství jako Božskému zjevení. Ten postup byl tak pomalý, že jsem necítil žádný strach a nikdy jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že jsou mé závěry správné.“ To je způsob, jak mnozí lidé pochybují a přestávají věřit – pozvolna krok za krokem. Víra je vlastně podobná umění či dovednosti. Nedá se naučit jednou provždy, ale musí se udržovat praxí.

Pochybnost z neukázněných emocí. Křesťanská víra dává emocím velký prostor, avšak porozumění a rozhodnutí v ní mají primární místo, emoce jsou až druhotné. C. S. Lewis říká, že „víra je umění držet se toho, co jsme jednou rozumově přijali, bez ohledu na to, jak se nám mění nálada.“ Slova pochybujícího mají být brána vážně, ale ne doslovně. Lze mu pomoci jen tak, že si musí vydechnout, uklidnit se, a pak má přijmout další úkol, další poslání ve víře.

Pochybnost ze skrytých konfliktů. Zdravou víru lze přirovnat k pevnému stisku ruky člověka, který je schopen ruku vztáhnout a uchopit cokoliv, co chce držet. Pokud má ovšem na dlani nějakou ránu, je to problém. Věc, kterou chce držet je na dosah, svaly jsou silné, ale bolest, která je důsledkem tlaku na ránu, znamená, že nemůže svoji sílu použít. A právě o to jde při pochybnosti ze skrytých konfliktů. Lidé vidí, že v určité záležitosti potřebují pravdu a touží po ní. Celý problém je však v tom, že víra tlačí na staré rány na duši, které jsou citlivé. Pak je nejdůležitější tuto pochybnost identifikovat a pojmenovat.

Dva psi na vodítku

Ve víře – stejně jako v každém vztahu – musí být určitý prostor pro tajemství. Právě to je oblast, kde se má naše víra projevit jako důvěra, i když můžeme o lecčems pochybovat. Na závěr jedno maličké podobenství: Jdeme životem se dvěma psy na vodítku. Jedním je pochybnost a druhým víra. Pes, kterému dáme více pozornosti a potravy, bude nakonec tím, kdo významně ovlivní směr a cíl naší životní procházky.

[1] Ronchi, Ermes: Klíčové otázky evangelia. Praha: Nakladatelství Paulínky, 2017.[2] Evely, Louise: Krédo. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1997.[3] Papež František, Antonio Spadaro SJ: U mne je vždy otevřeno. Praha: Nakladatelství Paulínky, 2014.[4] Guinness, Oswald: Pochybnost. Praha: Návrat Domů, 1998.