Jdi na obsah Jdi na menu

Tři zrna - homílie u hrobu sv. Václava v katedrále sv. Víta

3. 2. 2019

    K naprosto běžným frázím v současné češtině patří slovní spojení „padnout na úrodnou půdu“. Že právě tato fráze má křesťanské kořeny, je evidentní, protože pochází z perikopy dnešního Markova evangelia. Tedy z podobenství, které Ježíš pronesl z lodi na jezeře k lidem shromážděným na břehu. Toto „povodňové“ kázání nás zve k zamyšlení nad naší osobní vírou.

    Slyšeli jsme, že některé zrno, tedy Boží slovo, padlo podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. To připomíná osud informací v zóně postpravdivého zmatení jazyků, což je dnešní svět. Náš problém pak ani není v tom, že bychom neměli informace, ale v tom, že nevíme, které jsou pravdivé. Je tu nebezpečí, že Boží slovo nám ze života vyzobe přemíra protichůdných informací, ve kterých se nevyznáme. Před tím nás může ochránit dar rady, který patří mezi sedmero darů Ducha Svatého. Ten nám pomáhá směřovat prostředky našeho života k Bohu. Nečiní tak díky vědeckému poznání, ale mystickému, a to pramení z lásky k Bohu, která se prakticky projevuje především v naší osobní modlitbě.

    Další zrno padlo na skalnatou půdu, ale mělo málo živin, a tak zahynulo. Co může být příčinou, že naše duše, naše srdce - naše půda budou obsahovat příliš kamenné tvrdosti? Ve filmu „Kód Enigmy“ vypráví matematický génius Alann Turig tento vtip: Jdou dva kamarádi džunglí, když v tom uslyší lví řev. První honem přemýšlí, kam by se oba schovali. Druhý si obouvá běžecké boty. „Co blázníš?“ ptá se první, Snad si nemyslíš, že poběžíš rychleji než lev?“ Druhý mu odpoví: „Nemusím běžet rychleji než lev, stačí, když poběžím rychleji než ty.“ Příčinou tvrdosti srdce je egoismus. Papež František před nedávnou dobou řekl: „Mnozí lidé žijí tím, že počítají křivdy, které jim způsobili druzí.“ A tak je zřejmé, že klíčem k odstranění tvrdosti našeho srdce je ochota k odpuštění.

    Jiné zrno padlo do trní, které je zadusilo. Trní může být obrazem pochybností. V Číně je pochybnost zobrazována jako muž, který stojí na dvou loďkách současně. Jeho stabilita je vratká. Pochybnost je stav, který lze přirovnat k nemoci – nejsme ani zdraví, ani mrtví. Na druhou stranu G. K. Chesterton říká, že jen „Materialisté a šílenci nemívají pochybnosti.“ Papež František nás v tomto směru uklidňuje slovy: „V hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždy zůstává zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku.“ K tomu jako ozvěna zaznívá definice víry podle Romana Guardiniiho, že jde o „umění snášet pochybnosti.“ Myslím si, že klíčem k prožívání víry je právě ono slovo umění. Umělec není pouze exaktní vědec, není to technokrat, je to člověk víry, naděje a lásky. Pokud tedy pochybnost vezmeme jako výzvu k hledání odpovědí, pak nás může vést nejen ke ctnostem kardinálním, které definoval již Tomáš Akvinský,  ale i ke ctnostem božským.

    Dovolte mi tedy ukončit toto kázání modlitbou právě onoho Andělského doktora: „Dej mi rozum, Pane, který tě poznává, moudrost, která tě nalézá, život, který se ti líbí, vytrvalost, která s důvěrou k tobě lne, a důvěru, jež mne konečně učiní zcela tvým. Amen.“